Standart plemene Staffordshire Bull Terrier (SBT) byl poprvé oficiálně zveřejněn ve Velké Británii v roce 1935. Stalo se tak 26. dubna 1935 na stránkách časopisu Dog World, autorem byl Joe Dunn. Toho dne uveřejnilsouhrn plemenných znaků staforda. Následně pak, 25. května 1935, byl založen Klub stafordšírského bulteriéra a plemeno bylo uznáno Kennel Clubem, tedy nejvyšším britským kynologickým orgánem.
Těmto formálním aktům předcházela dlouhá a pestrá historie. Vysledovat tak dlouhou historii však není snadné. Začala v dobách, kdy si lidé nevedli příliš často písemné záznamy o svých psech. Nicméně jisté záznamy se dochovaly a naštěstí se dochovala i umělecká díla, zpodobňující mimo lidí jejich psy. Můžeme sledovat původ a vývoj teriérů i buldoků mnoho stovek let zpět, ale bude lépe dostat se rychleji ke stafíkům.
Začnu tedy až v 18. Století, někdy kolem roku 1750. V té době byly ve velkém oblibě kohoutí zápasy a do módy znovu a znovu přicházely i další zvířecí zápasy, včetně zápasů psů s jinými zvířaty – dosti často s býky a rovněž psů mezi sebou. Nebyla to však žádná novinka, neboť zápasy zvířat všeho druhu byly oblíbenou zábavou lidí již od starověku. Samotné zápasy psů mezi sebou navzájem byly legální a na vrcholu popularity mezi rokem 1780 a 1835. Navíc nebyly „likvidační“, neboť dobrý pes byl znamenitým prostředkem obživy majitele a sázkařů. Pokud se tím někdo cítí být pohoršen, nechť se zamyslí nad chováním svých vlastních předků a vyvodí z toho důsledky pro hodnocení své vlastní povahy. Psi sami si to nevymysleli! Ostatně právě od těchto psů se rovněž vyžadovala absolutní tolerance k lidem a byli důležitými členy rodiny.
Nebudu se zabývat ostatními druhy těchto dobových „sportů“ ani vývojem jiných plemen, protože to už by byla zcela jiná kniha, a věnuji se pochopitelně pouze historii stafordšírských bulteriérů. V době, kdy již tolik oblíbený buldok nevyhovoval pro své zaměření s důrazem pouze na sílu, pociťoval se zejména nedostatek hbitosti a rychlosti psů. Začaly tedy pokusy o křížení psů tak, aby výsledkem byl pes odvážný, silný, ale přitom hbitý.
Jako obvykle řada pokusů vedla do slepých uliček, ale velice nadějným se stalo křížení buldoků s teriéry. V různých oblastech Británie byly preferovány různé typy psů. Zatímco na severu byl upřednostňován těžší pes, pak například v Midlandu vyhovovali spíše menší psi. Touha mít „pořádného“ psa šla napříč všemi sociálními skupinami. Od bohaté šlechty přes hostinské, řemeslníky, horníky až po chovatele kry a potkanů pro zápasy. Divíte se, proč se zmiňuji o krysách a potkanech? Velmi stručně a zjednodušeně lze „bojovou“ historii stafíků rozdělit do tří částí, a to na boj s býky, medvědy či jinými zvířaty, na boj psů navzájem a posléze na „sportovní“ likvidaci krys a potkanů. Takovýto boj byl limitovaný časem či počtem zabitých kry. Kvalitní pes například likvidoval v aréně 100 kusů za pět a půl minuty. Není to právě roztomilá představa, nicméně si povšimněte, že nikdy žádný z těchto psů nebyl určen proti lidem. Poranění psi bývali domů odváženi i v dětských vozících. To jen a jen dnešní prapodivní novináři a pár politiků se snaží vzbudit dojem, že tito psi jsou nebezpeční lidem a používají slovíčko „bojoví“ s neuvěřitelnou dávkou ignorace.
A teď